Turistický informační portál města Zlína 

Hugo Vavrečka se narodil 22. února 1880 ve Slezské Ostravě. Po maturitě na reálce nastoupil studia strojnictví a elektrotechniky na německé Vysoké škole technické v Brně. Již na univerzitě přispíval do novin a účastnil se politického dění. Po studiích sloužil jako jednoroční dobrovolník u rakousko-uherského válečného námořnictva v Pule. Pak se vrátil do Brna a získal místo asistenta na české technice a začal s poradenstvím v oboru strojním a elektrotechnickém. Jeho posudky a rady si několikrát vyžádal také Tomáš Baťa.

První osobní setkání s geniálním zlínským podnikatelem popisuje ve svých (žel nedokončených) vzpomínkách Život je spíš román Hugo Vavrečka takto: „Bylo to zjara roku 1906, když jsem byl asistentem elektrotechniky u profesora Sumce. Tomáš Baťa to patrně někde vyzvěděl. Seděl jsem u oběda ve Slavii, když ke mně přisedl bez dlouhých operací s nějakým snad ,dovolte´ cizí člověk. Podíval se na mě zkoumavě (byl to opravdu pohled hodný Sherlocka Holmese) a řekl: ‚Vy jste pan Vavrečka?‘ Pouze jsem polkl sousto a přikývl. ‚Já su Baťa. Ze Zlína... Co jsem chtěl řéct. Ano! Tak prosím vás, co je to kosinus fí?´ Sousto mně patrně uvízlo v krku, neboť jsem se rozkuckal smíchy Baťa se rovněž velmi srdečně smál. A už mě pak do večera nepustil,“ vypráví Vavrečka. „Chtěl, abych ho za jedno odpoledne naučil elektrotechnice. Musím však říct, že Baťa byl ten nejučenlivější a nejbystřejší žák, jakého jsem v životě poznal,“ napsal dále. Bylo to první setkání dvou mužů, kteří stáli na prahu mimořádně úspěšné kariéry. Jejich pracovní cesty se pak na čas rozešly, stále ale zůstali v blízkém kontaktu. Tomáš Baťa s ním konzultoval klíčová rozhodnutí týkající se jeho továrny.

Roku 1906 zlákala Vavrečku práce redaktora v brněnských Lidových novinách, kde měl až od počátku války na starost národohospodářskou tematiku. Kolegy mu byli Čapek, Bass, Klíma či Těsnohlídek, seznámil se také s profesorem Masarykem. Svůj literární um zhodnotil v knížce Lelíček ve službách Sherlocka Holmesa vydané pod pseudonymem Hugo Vavris roku 1908, později zfilmované s Vlastou Burianem v titulní roli.

Novinářská kariéra přivedla Vavrečku i do války, resp. první balkánské války, roku 1912 při bulharském hlavním stanu fungoval jako válečný zpravodaj. Když vypukla první světová válka, byl přidělen k námořnímu velitelství v Terstu, kde při převratu roku 1918 fungoval jako zplnomocněnec československé vlády. V nové republice se pak vyprofiloval ve špičkového diplomata, tato jeho kariéra by sama vydala na samostatnou knihu.

Roku 1926 byl jmenován vyslancem v Rakousku. Tomáš Baťa za ním tehdy často dojížděl konzultovat veškerá vážnější rozhodnutí, byli spolu také v čilém telefonním kontaktu. V té době zlínské závody vzkvétaly a Tomáš Baťa opakovaně nabízel Vavrečkovi, aby pro něj začal pracovat.

Dočkal se roku 1932, kdy Vavrečka končil vídeňskou misi, ponechal stranou nabídku šéfovat národohospodářskému oddělení ministerstva zahraničí a konečně nastoupil do zlínských závodů. Jeho krok vzbudil značný zájem tisku; nechyběly ani různé fámy a dohady… Komunisté jej dokonce napadli anonymním výrokem… „Vysoká byrokracie… odchází s tučnou státní penzí sloužit dále kapitalismu.“ Museli se mu ovšem omluvit, protože státní penzi a všechny ostatní požitky spojené s odchodem do výslužby odmítl.

Do Zlína přišel Vavrečka 7. června 1932 a zapsán zde byl jako ředitel. Bylo mu 52 let. Měl na starosti široké národohospodářské, obchodní a „diplomatické“ vztahy firmy Baťa s partnery v Československu i ve světě.  Na půdě závodu trvala spolupráce Vavrečky s Baťou jen něco přes měsíc, ukončila ji předčasná smrt Tomáše Bati 19. července 1932. V předvečer tragédie ještě společně seděli na pergole, „šéf“ se však brzy odebral spát, aby byl ráno na let do Švýcarska čilý. Oba si podali ruku a popřáli dobrou noc. Netušili, že naposled.

„Druhý den ráno mě vzbudila pokojská několik minut před šestou hodinou. Byla bledá a vypravila ze sebe jen: ‚Na letišti se něco stalo.‘ Nařídil jsem jí, aby paní Baťové nic nehlásila, a skočil jsem do auta,“ vzpomíná Hugo Vavrečka. Když dorazil za 15 minut do Otrokovic, na zemi spatřil dvě nehybná těla přikrytá plachtami. „Nadzvedl jsem příkrov. Na lících Tomáše Bati rýsovalo se několik hlubokých jizev. Jeho tvář však byla jasná a vyrovnaná jako vždy.“

Po smrti Tomáše Bati stanul Vavrečka v řídícím postavení jako člen tříčlenného direktoria J. A. Baťa – D. Čipera a H. Vavrečka, které nyní vedlo baťovskou světovou říši. V čele firmy Baťa setrval jako aktivní a oblíbený šéf až do roku 1946, kdy byl z vedení a potažmo ze Zlína „odstraněn“, jeho vila byla zabraná pro krajskou školu komunistické strany. Vavrečka odešel k dceři do Prahy, kde se věnoval svým dvěma vnukům Václavu a Ivanu Havlovým a své milované a cenné sbírce keramiky, kterou můžete spatřit v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. Velký muž české diplomacie a baťovského podnikání zemřel v Brně roku 1952.

Zdroj: Zdeněk Pokuda, Baťovi muži